.....váš cíl je jasný: Dobýt. Tato věta znamenala ortel smrti pro mnoho mužů, již deset divizí bylo ztraceno při pokusech dobýt toto starobylé město, na kterém si asi před 150 lety málem vylámal zuby nacistický Wehrmacht. "Toto bude poslední pokus dobýt toto město. Nepovede-li se vám tento nadmíru těžký úkol splnit, naše armády operující na východě budou ohroženy obklíčením a zničením. Rusové jsou silní a udatní. Jste naše poslední naděje!" Tu poslední větu generál zařval skoro hystericky. Není se čemu divit. Po dva roky, kdy se o tuto starobylou megalopoli bojuje, tady již země vypila krev dvou milionů mužů ze spojeneckých armád a nezjištěného počtu ruských obránců. Toto je poslední zarážka postupu spojenců na východ do nitra Ruské země. Nevíme totiž, co se ukrývá v rozsáhlých sklepeních pod 300 let starým středem města. Může tam být cokoli...... S tímto úkolem jsem tedy odcházel ze štábu armády. Bylo mi mdlo, věděl jsem totiž, jaký úkol mi náleží. Jako čerstvý velitel elitního pluku 102. divize mi připadl úkol nejtěžší: Vniknout do města jako první a překvapivým útokem mých hrdlořezů způsobit rozvrat v obraně nepřítele.... Úkol nad lidské možnosti.

Ještě jednou obhlídnu obzor a potom předám hlídku Borjovi, který již čeká pod hradbami. Na severu klid, na Jihu taky, Na východě jsou naši, na západě se nic neděje. Odkládám dalekohled a dávám signál. Jsem vystřídán a odcházím na kutě... Dnes byl pohodový den, ani jeden nepřátelský útok. Všude pohoda. Čím dál jsem přesvědčený, že toto město je nedobytné. Když už se nepřátelské oddíly probijí moderními čtvrtěmi na okraji města, čekají je jatka ve starém městě. Moji spolubojovníci se naučili využívat všech možných zákoutí a výklenků, kanalizační sítě,sklepních okének a podobných věcí. Pokud nepřátelé přežijí i toto peklo zaminovaných chodníků, střelců nečekaně se vynořujících z poklopů městské kanalizace, barikád a propadlišť, čekáme je my. Elita znovuobnovené Rudé armády, Sibiřští odstřelovači. Máme v rukou tajný trumf, odstřelovací pušku KA-02, nejpokročilejší zbraň ruské technologie. Navíc se tady, na pevnosti ve středu města nachází děla schopná odstřelit cokoliv ve vzdálenosti 42 Km s přesností 10 cm. Tuto pevnost ještě nikdo nedokázal dobýt, je imunní vůči leteckým útokům. Poslední dobou sice obrana troch ochabuje, nepřítel se nepatrně přiblížil ke středu města. Ale my vyhrajeme. Budeme bojovat do poslední kapky krve, do posledního náboje. Každá ulice je jeden velký hřbitov! každý voják je pevností!

Uléhám k poslednímu spánku před akcí. Zítra v noci se přesuneme na výchozí čáru útoku. S Pepou z druhé roty, jedním z mála přeživších z původního mužstva divize, jsem večer prodebatovával naši situaci a naděje na přežití. Nyní ležím na posteli a myslím na můj domov, který je tisíce kilometrů daleko, na mou ženu, na zemřelé kamarády a na svou dceru. Ještě jsem ji ani neviděl živou, narodila se dva měsíce poté, co jsem odešel na Moravu bojovat za vlast. teď už jsou jí čtyři roky a ještě neviděla svého otce. Možná už ani neuvidí. Snažím se na to nemyslet, ale nejde to. Smrt je všude okolo mě. Nahoře, pode mnou i ve mě. Jako přízrak mě pronásleduje celé ty roky bojů, ve kterých už zahynuli skoro všichni mí kamarádi. Ze 654. pluku čítajícího 1560 mužů nás zbylo zhruba 15. Toto číslo svědčí o obrovských ztrátách, kterými byl vykoupen náš postup až sem, do nitra ruska. Zasadili jsme Rusům lekci, na kterou doufám nezapomenou. Za to že zautočili na mou vlast zaplatili již 50 miliony životů. Ale co to je pro dvoumiliardový stát, že? Naše ztráty jsou ale také obrovské, jdou do milionů. A říká se že Rusové ještě nevytáhli své eso z rukávu. Chrrrrrrrrrrr......

Spokojeně usínám a nad sebou slyším dunění dopadajících bomb. Nikomu neubíží, město je chráměno reflekčním štítem, výtečnou hračičkou. Dosud ani jedna bomba nespadla ne svůj cíl, všechny zadržel štít. Chrrrrrrrrr......

Plukovník: "Dobrý den. Mám na vás pár otázek ohledně ruských štítů"

Fasujeme zbraně. Dostali jsme nejmodernější technologií vyvinuté lasery. Jsou velmi účinné a nepotřebují doplňovat munici, ale celý komplet i s generátorem na zádech váží 25 kg. Hrůza, ale jsme elita, tak to vydržíme. Celý pluk byl rozdělen na úderné skupiny čítající každá asi 10 mužů. každá měla k dispozici jedno rádio, jeden medikit a dva raketomety (vylepšená verze staré dobré bazooky). Skupiny měly postupovat samostatně každá svou částí města. Využili jsme taktiky, kterou používali Němci při dobývání tohoto města. Rozdělili jsme je na čtverce, každá úderná skupina má jeden sloupec, po vyčištění čtverce musí počkat, až čtverec na stejné úrovni vyčistí i ostatní skupiny. Tak budou mít všechny skupiny kromě krajních zajištěné boky. Za námi postupující armáda bude nově dobyté území obsazovat a připravovat se na případný obranný boj. Máme také slíbené rušičky zaměřovacích systémů pevnostních děl, která zatím vždy znamenala konec. Ještě poslední přípravy a náklaďáky nás odvážejí na výchozí postavení. Přeji si s ostatními hodně štěstí a vyrážím do potemnělých ulic města.

Poplach! Poplach! Ozývá se. Další útok! Jak jedu výtahem nahoru, slyším tlumené výstřely děl. Rychlozdviž mě vyváží nahoru, beru si zbraň a odcházím na své stanoviště na špici bastionu č.5. Můj palebný vějíř je přímo ve směru útočníků. V dáli, téměř na obzoru jsou patrné výbuchy děl. Ze vztušené debaty dělostřeleckých pozorovatelů sedících kousek ode mne zjišťuji, že zaměřovací systém pevnostních děl nepracuje správně. Půjčuji si jejich dalekohled a zkoumám nástupní prostor nepřítele. Vidím chaos, pobíhající vojáky a výbuchy děl. POté mě polil pot, když jsem zjistil, že to jsou NAŠI, útočníci vnesli chaos do našich řad. V té chvíli se válečný požár rozlil po celém obzoru. Útočí na široké frontě!!! Vzrušené hlasy jsem slyšel všude okolo sebe.

Vyhodili nás z náklaďáků přímo do začátku naší ulice, kterou máme jít. Pravoúhle uspořádané ulice v okrajových čtvrtích města přímo vyzývaly k čtvercovému systému útoku, jaký jsme využili. Běžím v čele mého velitelského družstva a jedním laserovým výbojem skládám dva nepřátelské vojáky vynořivší se přede mnou. Náhle obrovský výbuch, tlaková vlna mě odhodila o dva metry dozadu. Asi třista metrů před námi dopadl 42 cm granát z pevnostní artilerie. Rušičky tedy fungují. Rusové si vlastním granátem rozmetali obranné postavení. Se svou skupinou vbíhám na místo činu a rychle kosím přeživší ohromené nepřátele. Johnny s bazookou likviduje bunkr se samopalníky. ještě dva kroky, stop. Zaléháme za trosky bunkru a dáváme signál. Jednička na místě. zaznamenáváme první ztráty, padesátá šestá skupina byla rozmetána 42 cm granátem, dalších deset skupin utrpělo různě velké ztráty. Chvilka čekání, vidíme barikádu. Dva tříštivé granáty a je vymalováno. Dva vojáci s kulometem na balkóně působí potíže. Z původních třiceti mužů velitelské roty mi jich zbylo dvacet dva. žádáme pomoc, znenadání se objevuje 75 mm protitankové dělo, které smetlo balkón i s obsluhou.

V dalším čtverci se poprvé setkáváme s útočnými psy. tato nebohá zvířata byla před útokem rozezlena na takovou míru, že útočí na vše živé. S těžkým srdcem masakrujeme nebohé psy, kteří zabili dva muže z mé roty. Za pár minut se na nás vyřítili fanatici, nejstatečnější, ale také nejhůře vyzbrojená a vycvičená část ruské armády. Jejich decimace byla hračkou, vyvolávala v nás asociace vraždění nemluvňat, které, jen tak mimochodem, zabili další čtyři muže. Posily ale dorazily, takže nyní velím skupině o čtyřiceti mužích. Dostávám zprávy, že z původních 1500 mužů mého pluku jich zbylo 500. Toto číslo ukazuje na prudkost bojů. Další den nás čeká překvapení v podobě kanalizační stoky, která snad dříve byla říčkou. NEpřátelská palba z druhého břehu nás donutila zalehnout a vyčkávat. Kdokoliv se pohne, pustí tím neuvěřitelnou sprchu olova dopadající na starou rozpadající se zídku, která nám poskytovala úkryt. Hučím do rádia souřadnice, dělostřelci ale nemají čas, podporu potřebuje celá fronta, děl je málo. Konečně se druhý den ozývá hvízdot a nepřátelské bunkry na druhé straně rozbíjejí naše 115 mm děla. Další čtverec, další čekaní, další ztráty.

Po překonání říčky jsme se ocitli přímo na dohled pevnosti. Byla daleko, ale byla tam. Dostávám zprávy o zdecimování některých skupin neslyšnými střelci s velmi přesnými puškami. V okolí incidentu nebylo nikdy nic nalezeno. Za chvíli jsem se přesvědčil, jak tato situace vypadá. Bylo celkem ticho a najednou se voják asi tři metry od země bez hlesu skácel. Rána do čela, přímo ze směru od pevnosti. Podivné.

Tempo útoku slábne. Rozbilo se nám rádio, nevíme, co se děje okolo. Jen kráčíme dál a dál. Dostali jsme se už do starého města. Je to pravé peklo, krvavá lázeň. Zbylo mi posledních sedm mužů. Nemáme granáty, musíme je brát mrtvým protivníkům. Jíme jen obden, nemáme dostatečné zásoby. Sem tam narazíme na skladiště, takže bez výživy nejsme. Jde to stále dokola. Granát, pročesat lasery, další granát, pročesat lasery, voják ve sklepním okénku/na vikýři - bazooka, jde se dál. Sem tam někdo vedle mě zařve a skácí se k zemi. Dnes jsme ve sklepě jednoho velmi starého domu objevili vchod do jakýchsi podzemních kasemat. Jsou spojeny s kanalizačním systémem a ozývají se z nich prapodivné zvuky. Zítra je prozkoumáme. Usínám plný očekávání.

PRVNÍ LINIE, SPOJENEČTÍ OBRÁNCI

Spojka: "Pane generálmajore, hlavní velitelství oznámilo dokončení orbitálního kanonu, vynesení ne dráhu a zahájení činnosti je otázkou dvou dnů."

Druhého dne ráno jsem vstal a vydal se na pouť směrem k nepřátelským pozicím. Všímal jsem si, prochazeje městem různých znamení války. Některé domy byly srovnány se zemí, někde vypadaly ulice skoro netknutě. Všude ale byly zdi poďobané od kulek, popřípadě sežehnuté lasery. Doputoval jsem na náměstí s kostelem uprostřed. Bylo s podivem, že jeho věž stále ještě stála. Přeběh náměstí a výstup na věž byl otázkou chvíle. Na věži mě ale čekalo překvapení v podobě dalekohledu americké výroby a známek ještě nedávného pobytu spojeneckého vojáka. Kouřil Camelky, ty nikdo z našich nemá a ani neměl. Jelikož na věži bylo docela uspokojivé bydlení, rozhodl jsem se přenocovat. Dlouhou chvíli jsem krátil pozorováním ruin města. Nikde ani známka života, jen zdáli sem doléhal ryk boje. Zdálo se mi, že spojenci ustupují. Že by přece? To je ale zhola nemožné, není již kdo by je přinutil k ústupu. Už se stmívalo, když u pevnosti něco vybuchlo a blok domů se sesul k zemi.

Druhý den ráno jsem se vydal na cestu. Potkal jsem jakéhosi blekotajícího páprdu v roztrhaných hadrech. Byl otravný a tak jsem ho picnul. Přiložil jsem mu kulomet k hlavě, zmáčkl spoušť a držel ji tak dlouho, až byl jeho mozek rozptýlen po okolí. Poté sem se neubránil hlasitému smíchu při pohledu na bezhlavé tělo. Válka mi lezla na mozek, a tak při nálezu dalšího muničního skladiště mě nenapadlo nic jiného než ho celé vyhodit do povětří. Byla to celkem práce, pospojovat asi dva kilometry kabelů a všude možně nastrkat nálože. Potom to ale udělalo pěknou prdu, celý blok baráků se sesul k zemi. Opět nepřekonatelný pocit radosti, radosti z destrukce. Když už nejsem schopen porazit Rusáky, aspoň jim zdemoluju baráky, ha! Zbytek dne jsem trávil házením náloží všude, kam to jen šlo. Přespal jsem v jednom zámožném bytě, který jako zázrakem zůstal ušetřen rabování. Dnes jsem objevil zajímavou věc: Ve městě je docela dost lidí, jen se musejí umět hledat. Našel jsem jich dnes asi dvacet, všichni to měli do pěti minut za sebou. Až na jednu mladou ženu. Tu jsem před tím znásilnil. Bylo to skvělé po tolika měsících se opět vyprázdnit. Protože ani moc neprotestovala, znásilnil jsem jí ještě jednou, potom ještě jednou, ale kulometem (laser už mi vypověděl službu). Zasunul jsem hlaveň do pochvy a stisknul spoušť. Byl to nádherný pohled, jak kulky trhají tělo odspoda až nahoru. K večeři jsem schlemstal něco z jejích syrových vnitřností a její genitál. Stalo se ze mě zvíře.

Z města se ozývají prapodivné zvuky, jako by někdo raboval. Dále se mi zdálo, že spojenci ustupují. Asi přišly posily, které zahnaly imperialisty do úzkých. Nikde ale nebylo ani jediného živáčka, jako by město zcela vymřelo.

Dnes byl špatný den. Našel jsem jen deset lidí. Jen deset. Už asi začínaj docházet. No co, všichni si do pekla s sebou odnesli i mijí genetickou informaci. Ženy i muži. Začíná to tu přituhovat, opravdu mi to leze na mozek. Již mi nepřináší ukojení soulož s ženou, pokud není stará, tlustá či opravdu ošklivá. Už ani s muži to není ono. To pravé potěšení mi přinášejí psi a kočky. Není ni nádhernějšího než když váš ocas drtí stěny kočičí pochvy. Psi jsou ještě lepší, není nad slastný pocit, když vám pes ejakuluje do řitě. Nááááááááááádhera. Ufffffff! Hek!

Výborně, bude naše. > -------------------------

-Puma připravena, pane.

Ladná puma klouže vzduchem, pekelný hvizdot ruší všechny dole na zemi. Ruší jak sovětského hrdinu, tak i neholenou skoro zvířecí bestii s vervou ojíždějící nějakou fenu. Všechny přeživší zachvátil pocit blížící se smrti. Jako na povel všichni se utíkali schovat do sklepů v naději, že se zachrání. Za pár sekund již pouze ohlušující výbuch, létající trosky a výheň. Až se dým rozptýlí, nebude již žádný kostel, žádné domy, žádné stoky. Jen obrovský bahnitý kráter pozvolna se naplňující vodou. Odpověď Ruska byla drtivá. Během pár minut byl celý kapitalistický svět proměněn v jaderný kotel. Jen malá tabulka v azbuce na břehu obrovského jezera nyní vypovídá o "Slavném vítězství ruského lidu"